Site Loader

Všem přeji krásné jaro. Po delší odmlce zase pár postřehů. Nemoc se vyvíjí a to směrem, který se mi vůbec nelíbí. Je květen a já mám za sebou měsíc docela perného boje. Bohužel jsem musel začít předstírat, jak jsem v pohodě i když mi bylo dost ouvej. Už se raději nesvěřuji manželce a skoro nikomu mimo své doktorky. Stavy se dají shrnout několika slovy, divím se, že žiji. Vidiny a hlasy v nárazech sílí do neskutečných výšin. Pak mě buď popadají záchvaty vzteku nebo naprosté beznaděje.

Teď v poslední době to se mnou nemělo okolí lehké a já raději mlčím. Stále častěji se mi zdá o tom, že když to skončím budu mít klid. Za poslední měsíc jsem strašně psychicky unavený, abych se potýkal sám se sebou a navenek hrál člověka, který je v pohodě. Když na mě někdo něco pozná, tak to přičítá fyzické únavě, ale nikdo si nedokáže představit, co stojí sil zbytečně nestresovat lidi okolo sebe. V hlavě se mi odehrávají různé scénáře, jak to dopadne.

Při záchvatech bohužel nemyslím na ostatní, ale jenom na to, že to „rádio“ v mé hlavě potřebuje umlčet. Každý, kdo se s tím setkal moc dobře ví, o čem mluvím. Zatím jediné, co pomáhá je pořád do té hlavy vtloukat nové a nové informace i když je to také dvojaté. Je to balancování nad propastí.

Tak, jak začal rok docela obstojně, tak zase přišel zlom, což každý zná. Myslel jsem, že když začnou krásné dny, tak se to všechno nějak uklidní, hold jsem stále naivní a nemoc zřejmě podceňuji. Rád bych znal názor někoho, kdo se potýká se stejným problémem, určitě by nebylo od věci si vyměnit názory na tuhle šílenou nemoc. Neustále pozoruji, že čím více hlasy sílí, tím se mi mění povaha. Pro mé okolí to je taky zápřah na nervy. Tak to je asi tak vše za duben a půlku května. Tak se lidičky mějte a věřte, že nejhorší je být se svým problémem ať už je jakýkoli sám.

Tak jsem popsal své pocity a teď bych rád napsal, jak se snažím tuto situaci zvládat.

Tak za prvé léky, které se musí brát se strojovou pravidelností ať člověk chce anebo ne. To je základ, nejhorší při naší léčbě je léky vynechávat, pak přichází logicky daleko větší zhoršení.

Abych popsal, jak to mám já, nutím se hlasy překřičet tím, že se prostě snažím jet na 150 % ať už dělám cokoli. Já vím, že namítnete, že je to těžké nebo že to nejde ale musíte se donutit. I to přetvařování je vlastně také práce na nejméně 100 %, byť šíleně vysilující.

Někdy člověk potřebuje shodit masku a nepřetvařovat se a v té chvíli se vám zdá svět černější, než doopravdy je. Mám s tím bohaté zkušenost. V tu chvíli je dobré mít na blízku někoho kdo vás vyslechne ať už je to manželka, kamarád, kamarádka anebo i krizové centrum v Bohnicích. To poslední mohu doporučit jako takovou záchranou brzdu, jelikož je zde odborný personál, který je připraven s vámi situaci řešit.

Nejhorší na schizofrenii anebo depresích jakéhokoliv druhu je zůstat v apatii. To většinou končí špatně. Má rada je při upadnutí do apatie se pomalinku soustředit na jednotlivé kroky jako je dojít si na WC, umýt se, najíst se, donutit se třeba dojít do práce atd. Je to těžké, jak určitě namítnete, ale věřte, dá se to! Je pravda, že z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to boj, který si zdravý člověk neumí představit, ale musíme to prostě zvládnout.

A ještě jednu radu, jestli mohu poskytnout, nezlobte se na zdravé lidi, že vás nechápou, oni se snaží pochopit a vcítit se do vás, ale je to pro ně těžké.

Tak vězte spolu to dáme, za každým mrakem je slunce. Je to boj, ale nesmíme to vzdát! Ve chvílích, kdy jsme na dně se to zdá jako jediné východisko, ale ublížili bychom tím strašně moc lidem a zejména sami sobě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Nejnovější příspěvky