V roce 2010 jsem nastoupil do práce, ale vzhledem k mé psychické nemoci se moje pracovní tempo výrazně zpomalilo. Můj zaměstnavatel mi vycházel v mnohém vstříc. Nebylo výjimkou, že jsem týden nevyšel z bytu a nemohl pracovat, prostě to nešlo. Přesto jsem se všemožně snažil udržet práci, což se mi řadu let dařilo a stále daří. Od smrti syna do konce roku 2016 si toho příliš nepamatuji. Nestalo v mém životě vlastně nic zásadního ani pěkného s výjimkou dospívání mé dcery Janičky, kterou miluji. Je zajímavé, jak dokáže mysl vytěsnit nepotřebné a bolestivé vzpomínky. V říjnu roku 2016 se vše změnilo. Potkal jsem skvělou ženou a začali jsme budovat vztah, já díky své nemoci velice opatrně. Nevěděl jsem, jak zareaguje. Všechno dobře dopadlo a začali jsme spolu žít. Někdo by řekl, že jsme do toho šli po hlavě, ale není nám 15 let a oba jsme věděli, co chceme. V roce 2018 jsme náš vztah stvrdili ve svazek manželský, proto je pro mne 4.5.2018 velice významný den. Musím se zmínit o tom, jak mi manželka s nemocí pomáhá bojovat, je to opravdu můj poklad. Kdo něco takového prožil moc dobře ví, jaké je to požehnání mít osobu, o kterou se můžete opřít. Mám jedno vnouče, a to holčičku. S Alčou, mojí ženou, jsem získal báječnou dceru a dva skvělé vnuky.